Každý rok bojuju s tím, že honím termíny výsevů, výsadby i prevenci před chorobami na poslední chvíli. Letos to bude jinak.
Řekla jsem si, že každý rok udělám aspoň malý krůček k udržitelnějšímu životu. A letos přišla řada na rašelinu.
Zase nám začala chvíle, kdy se v diskusních fórech natěšení zahradníci všech kolem ptají, jestli už můžou dát ven zeleninu a muškáty.
Pěstování ředkviček je jednoduché, že to zvládnou i děti, a výsledek předčí očekávání.
Loni jsme si pořídili skleník (článek o tom, jaký, proč a za kolik najdete tady), a protože byla první sezóna plná nadšení (ale i omylů, spálených sazenic a invaze mšic), nemůžeme se dočkat, jak to bude probíhat letos.
I když mám permanentně rozečtenou jednu až dvě knížky, zjistila jsem, že jsem se s vámi v podstatě od jara nepodělila o dojmy z těch nejnovějších o přírodě a zahradě (neberu-li v úvahu kusé informace na mém Instagramu). A protože mi prošlo rukama pár fakt skvělých kousků, musím vám o nich napsat.
O skleníku jsme mluvili doma několik let a pořád nebyl čas se na něj vrhnout.
Zahrada už je jenom krůček od zazimování, po naší péči už moc netouží, a tak se těším, až se pustím do knížek, které mi tu leží na stole.
Jsme rajčatoví maniaci. Každoročně se pokoušíme vypěstovat několik (desítek) druhů a letos jsme testování rajčat, co se nám na zahradě vyplatí pěstovat, dotáhli k dokonalosti.
Skáču kolem sazeniček od března. Každý den zkontrolovat improvizovanou pěstírnu ve sklepě, všechny parapety i kuchyňskou linku. Orosit, zalít, případně dosít, co zašlo. Tak logicky nechci uspěchat jejich přesun ven, aby neumrzly. Jenže letos se zima přelila do jara tak rychle, že by jeden řekl, že už mrazy nepřijdou. Takže mám svrbění. Ale počkám. Proč?