Pevně doufám, že nás ještě letos čeká pár teplých a slunečných dnů, podzim je ale cítit ve vzduchu už pár týdnů. Na zahradě proto dělám maximum, aby dozrálo to, co by ještě mohlo mít šanci.
I když je zahrada skvělá pro psychohygienu a fyzičku, stejně se na ní vyžívám hlavně kvůli jídlu. Nacpat si pupek vlastními výpěstky v bio kvalitě a (skoro) zadarmo je prostě boží.
Plíseň na rajčatech mě děsila v podstatě od začátku letošní sezóny. I když jsem se snažila rostliny ochránit, jak se dá, stejně se tahle pohroma nevyhnula ani naší zahradě.
Říká se, že jahody by měly být na jednom místě maximálně tři roky a stejně dlouho prý kvalitně plodí.
Jít pěkně krůček po krůčku, sbírat zkušenosti i sebevědomí. Přesně takhle jsem začínala zahradničit já a můžu to jen doporučit.
Mám pocit, že v našich končinách je už takovým folklórem pěstovat si vlastní rajčata. Na záhonech, v květináčích, pytlích a nevím kde ještě.
Na úvod je potřeba říct, že artyčok nemám ráda. Ochutnala jsem ho párkrát v životě a prostě na tomhle kousku zeleniny nenacházím nic zázračného. Ale respektuju, že ho má rád Honza, a tak se o artyčok už pár let snažíme.
Víte o tom, že posekaná tráva nemusí skončit na kompostu nebo v biopopelnici? Je to skvělý materiál, díky kterému můžete podpořit růst rostlin všeho druhu a navíc získat převahu nad plevelem.
Moje babička jahody proklínala. Dodnes si ji pamatuju, jak se v plavkách plazí ve středně velkém jahodovém záhonu, okopává ho a u toho nadává jako špaček, že jí to kosi zase naklovali.
Je začátek roku 2019 a my už víme, že chceme část zahrady věnovat Šumavankám (o tom, proč jsme chtěli zrovna tohle plemeno, jsem psala v předchozím článku).