Patřím k lidem, kteří v knížkách leží odjakživa. V pubertě to byly holčičí romány, pak westernovky, v dospělosti mix všeho od klasiky až po totální brak a v posledních letech mě baví číst knížky o zahradě.
Člověk by si řekl, že lidové pranostiky jsou už dávno za zenitem. Podle jedné se třeba nemá zelenina sázet na venkovní záhony před květnovými ledovými muži. I když tahle konkrétní v posledních letech moc nefunguje (ale já se jí teda stále držím), většina pranostik pořád platí a je fajn se jimi trochu řídit.
Každý rok zkouším vypěstovat něco nového. A zrovna loni to vyšlo tak krásně, že se všechny pokusy vyvedly a výsledek nám doma celkem chutnal.
Tak je to tu po roce zas. Opět se roztáčí kola nákupního šílenství a bezhlavého utrácení.
Vlastních jablek máme zatím málo. Zato máme sousedku se sadem a nedostatkem sil.
Šípky jsou to nejlevnější instantní zdraví, které si člověk může dopřát.
Na konci každé sezóny spřádám plány, co doma a na zahradě uděláme za rok. A na ten příští jich mám tolik, že se se mnou Honza nejspíš rozvede, až mu o nich řeknu...
Občas narazím na názor, že domácí zelenina je sice super, ale ve výsledku je taky několikanásobně dražší než kupovaná v obchodě. Třeba taková rajčata.
Zavařování je láska. Tak velká, že ho na konci prázdnin proklínám, protože u plotny a zavařovacího hrnce trávím víc času, než bych chtěla.
Některá zelenina se vysévá rovnou do záhonu, jinou je třeba předpěstovat. Čert aby se v tom vyznal...