Jít pěkně krůček po krůčku, sbírat zkušenosti i sebevědomí. Přesně takhle jsem začínala zahradničit já a můžu to jen doporučit.
Mám pocit, že v našich končinách je už takovým folklórem pěstovat si vlastní rajčata. Na záhonech, v květináčích, pytlích a nevím kde ještě.
Na úvod je potřeba říct, že artyčok nemám ráda. Ochutnala jsem ho párkrát v životě a prostě na tomhle kousku zeleniny nenacházím nic zázračného. Ale respektuju, že ho má rád Honza, a tak se o artyčok už pár let snažíme.
Víte o tom, že posekaná tráva nemusí skončit na kompostu nebo v biopopelnici? Je to skvělý materiál, díky kterému můžete podpořit růst rostlin všeho druhu a navíc získat převahu nad plevelem.
Zase nám začala chvíle, kdy se v diskusních fórech natěšení zahradníci všech kolem ptají, jestli už můžou dát ven zeleninu a muškáty.
Pěstování ředkviček je jednoduché, že to zvládnou i děti, a výsledek předčí očekávání.
Semínka jsou taková zrádná věc. Mezi jednotlivými pytlíčky můžou být cenové rozdíly až několika desetikorun, a tak člověka láká nakoupit to nejlevnější.
Přestože pocházím z rodiny, kde se chemií v zahradě nešetřilo (jako ostatně za komunistů na žádné hobby zahradě), s Honzou jsme od první minuty věděli, že to chceme dělat jinak.
Loni jsme si pořídili skleník (článek o tom, jaký, proč a za kolik najdete tady), a protože byla první sezóna plná nadšení (ale i omylů, spálených sazenic a invaze mšic), nemůžeme se dočkat, jak to bude probíhat letos.
Zdá se, že letošek už od pondělí nabere neskutečné obrátky, tak si sem odložím svoje letošní zahradnické úkoly. Pravidelně se mi totiž stává, že si vzpomenu, co jsem chtěla na zahradě udělat, až když je pozdě.