Zase nám začala chvíle, kdy se v diskusních fórech natěšení zahradníci všech kolem ptají, jestli už můžou dát ven zeleninu a muškáty.
Semínka jsou taková zrádná věc. Mezi jednotlivými pytlíčky můžou být cenové rozdíly až několika desetikorun, a tak člověka láká nakoupit to nejlevnější.
Ze všech jmen, která tahle mini zelenina má, jsem si vybrala to nejroztomilejší. Říká se jí také miniokurka, cucamelon, peppinillio a nebo mexická okurka.
Když jsem hodila do stories na Instagramu fotku našich brambor vypěstovaných jen tak mimochodem ve slámě, strhla se lavina dotazů, jak jsme to dokázali.
Několikrát jsem během letošního léta četla něco ve smyslu, že ubývá hmyzu. Tak já jen, že u nás na zahradě se to hmyzem a včelkama jenom hemží.
I když mám permanentně rozečtenou jednu až dvě knížky, zjistila jsem, že jsem se s vámi v podstatě od jara nepodělila o dojmy z těch nejnovějších o přírodě a zahradě (neberu-li v úvahu kusé informace na mém Instagramu). A protože mi prošlo rukama pár fakt skvělých kousků, musím vám o nich napsat.
O skleníku jsme mluvili doma několik let a pořád nebyl čas se na něj vrhnout.
Když se podívám z okna, tak už jsou všude kolem téměř holé stromy. A mám pocit, že široko daleko jsme zase jediná zahrada, na které zůstane jejich listí až do jara na zemi.
Sucho jako je letos jsem snad ještě nezažila. Možná v době, kdy jsem nezahradničila, ale to mi bylo úplně šumák.
Skáču kolem sazeniček od března. Každý den zkontrolovat improvizovanou pěstírnu ve sklepě, všechny parapety i kuchyňskou linku. Orosit, zalít, případně dosít, co zašlo. Tak logicky nechci uspěchat jejich přesun ven, aby neumrzly. Jenže letos se zima přelila do jara tak rychle, že by jeden řekl, že už mrazy nepřijdou. Takže mám svrbění. Ale počkám. Proč?