Zavařování je láska. Tak velká, že ho na konci prázdnin proklínám, protože u plotny a zavařovacího hrnce trávím víc času, než bych chtěla.
Nepamatuju si, že by se někdy okurky u nás v rodině sbíraly ještě na konci prázdnin. Vegetění jim většinou zatípla plíseň na okurkách a tak se rychle poroučely.
Zavařování okurek je tak trochu náš národní sport. Existuje nespočet receptů, každá rodina má ten svůj, který je něčím výjimečný.
Na internetu člověk najde skoro všechno a o to víc mě překvapuje, že těch úplně základních, fakt blbuvzdorných, návodů je tam pomálu.
Ze všech jmen, která tahle mini zelenina má, jsem si vybrala to nejroztomilejší. Říká se jí také miniokurka, cucamelon, peppinillio a nebo mexická okurka.
Víte, která část roku je nejlepší? Ta, kdy vyjdete na zahradu v kteroukoliv denní dobu a odnesete si jen tak mimochodem košík plný úrody.
Dovolili jsme si odjet na pět (!) dní pryč a zahrada nám to nedarovala.