Sazenic rajčat není nikdy dost. Kdo s tím taky souhlasí?
Miluju narcisky a tulipány. Taky modřence, hyacinty a před nimi ještě sněženky. Ty první barevné posly jara, díky kterým vím, že už je pomalu čas vrhnout se na výsev zeleniny.
I když mám z letošního letního počasí na jaře docela radost (až na to sucho), má jednu nevýhodu. Nestíhám číst! A tak se mi tu kupí knížky, kterými bych se chtěla prokousávat. Tyhle čtyři mě ale zaujaly tak, že jsem si na ně udělala čas a prokousala se jimi.
Každý rok vyrábím sirupy jak divá a každý rok na konci zimy bojujeme s tím, že dojdou.
Skáču kolem sazeniček od března. Každý den zkontrolovat improvizovanou pěstírnu ve sklepě, všechny parapety i kuchyňskou linku. Orosit, zalít, případně dosít, co zašlo. Tak logicky nechci uspěchat jejich přesun ven, aby neumrzly. Jenže letos se zima přelila do jara tak rychle, že by jeden řekl, že už mrazy nepřijdou. Takže mám svrbění. Ale počkám. Proč?
Už čtrnáct dní je předmětem našich večerních hovorů zahrada.
Na zahradničení miluju i ten zimní spánek. Jen díky němu mám totiž šanci trávit večery s knížkou v ruce a nabírat teoretické znalosti, které hned se hned na jaře pokouším převést do praxe. A tohle jsou moji letošní favorité.
Doma vysít, po pár týdnech přesadit a přesunout do venkovního fóliovníku a nakonec na záhon. Přirozená cesta, kterou právě teď dost narušují neobvyklé mrazy.
Co si pamatuju, táta každý rok na podzim zryl všechny záhony, aby je měl připravené na jarní výsev.
Tohle si sem prostě musím odložit. Tak dlouho koumám, co k čemu zasadit na záhon, dělám si výpisky z knížek a ejhle, super návod už existuje.