Moje babička jahody proklínala. Dodnes si ji pamatuju, jak se v plavkách plazí ve středně velkém jahodovém záhonu, okopává ho a u toho nadává jako špaček, že jí to kosi zase naklovali.
Přestože pocházím z rodiny, kde se chemií v zahradě nešetřilo (jako ostatně za komunistů na žádné hobby zahradě), s Honzou jsme od první minuty věděli, že to chceme dělat jinak.
Často se bavím s lidmi kolem sebe o důvodech, proč jsme začali zahradničit.
Jestli jste zahradníci začátečníci, je červená řepa tou plodinou, na které se namlsáte.
Tohle není hejt. Jen takové malé zamyšlení obyčejného člověka, co se snaží žít tak, aby po sobě nenechal pustinu.
Když jsem hodila do stories na Instagramu fotku našich brambor vypěstovaných jen tak mimochodem ve slámě, strhla se lavina dotazů, jak jsme to dokázali.
Několikrát jsem během letošního léta četla něco ve smyslu, že ubývá hmyzu. Tak já jen, že u nás na zahradě se to hmyzem a včelkama jenom hemží.
Všimli jste si, že když se jeden rok přemnoží nějaký škůdce, dokáže si s ním příroda sama poradit a další rok už je všechno zase v rovnováze?
Pořád mě překvapuje, kolik lidí by nejradši vyhubilo všechen hmyz, který se u nás vyskytuje. Vždyť je přece škodlivý, ne?
Táta měl vždycky knihovnu nacpanou zahradnickými knížkami od shora až dolů. Dodnes se do nich bojím nakouknout, protože to byly romány na téma jak co pěstovat a než se člověk těmi slohy prokousal, utekla mu pomalu celá sezóna.