Jak bojuju s leností

Jsem od přírody líný člověk, občas nechápu, co nás to popadlo pořídit si barák s velkou zahradou. Někdy jsem dokonce tak líná, že si radši uvařím kafe a nic nedělám. Jsem schopná třeba půl dne čučet do plápolajícího krbu a k akci mě nevyburcuje ani dům plný kočičích chlupů a zaplevelené záhony. Jediné, co mě utěšuje je, že s lenorou bojuje celá naše rodina, takže nikdo nikomu nic nevyčítá (no dobře, občas jo). Dcera dokonce odněkud přitáhla pyžamové dny (jupí!).

Ale letos bude všechno jinak. Fakt. Protože:

  • Pořídili jsme si stolní kalendář, do kterého si píšeme, co o víkendech uděláme (hned první týden jsme sice porušili a dělali něco úplně jiného, ale to je fuk).
  • Končíme s vyspáváním. Můj táta vstával celý život v pět ráno a brzy na nohou je i teď v důchodu. Překvapivě jsem (slečinka z města) zjistila, že když vstaneme normálně (rozuměj kolem osmé, půl deváté), tak zvládneme většinu práce udělat třeba hned v sobotu a v neděli zbude trocha času na lenošení.
  • Pracujeme i přes týden. Nemyslím samozřejmě v práci, ale na zahradě. Zdálo by se, že třeba hodina času strávená venku je ztracený čas, ale zvládne se toho docela dost. Navíc si člověk skvěle vyčistí hlavu, protáhne tělo a má dobrý pocit, jak mu jde práce od ruky.
  • Omezili jsme pití. Teda ne, že bychom nasávali jak duhy, ale k pátečnímu večeru patříval rituál otevřít si lahvinku vína (někdy i dvě), posedět a pokecat třeba do půlnoci (To je verze pro rodiče. Ve skutečnosti jsme někdy končili i ve dvě). A to se pak ráno úplně svěže nevstává. Lahvinku jsme skrouhli na skleničku a ono to kupodivu úplně stačí.
  • Akce vyvolává další akci. Takže když hned po ránu vystrčím nos na zahradu, hotová práce mě motivuje k další.
  • Vařím časově úsporně. Hodně jsme si oblíbili hovězí maso, které při vaření potřebuje spoustu času. Tak ho ráno hodím na plotnu a čas mu dopřeju.
  • Omezíme návštěvy. Když se podívám na minulý rok, tak jsme spoustu víkendů strávili na cestách po návštěvách rodiny a přátel. Ne, že by se z nás stali samotáři, ale návštěvy zveme k nám. My ušetříme hromadu času a příbuzní jsou nadšení, že tíha přípravy občerstvení není na nich (no a samozřejmě mám šanci vytáhnout z táty pár rozumů přímo v terénu).

Jak bojujete s leností vy?

Vložit odpověď