Jak se mi zahradničení dostalo pod kůži

Když mi bylo „náct“, bytostně jsem nenáviděla tátovu větu: „Pojď mi pomoct na zahradu.“ Znamenalo to odložit knížku (s největší pravděpodobností nějaké kvalitní holčičí čtivo alá Daniele Steel), navlíknout tepláky a chopit se na půl dne motyky. Nesnášela jsem plevel, špinavé ruce a ve finále i zahradnické výpěstky na talíři.

Tehdy mi táta říkal: „Počkej, až budeš velká. Ještě se budeš ráda hrabat v záhonech.“. Hahaha.

Pak jsem se v osmnácti odstěhovala od rodičů a zařekla se, že doma nebudu mít ani kytku v květináči. Postupem let jich pár bylo. Nejdřív bylinky, pak okrasné záležitosti a dneska už je na parapetech není kam dávat.

Další vývojovou fází bylo stěhování na venkov. Na zahradě necelých 2000 metrů se snažíme (zatím neuměle) pěstovat vlastní zeleninu, ovoce a tohle všechno zpracovávat. Jako naprostý laik nechápu základní zahradnické principy, dělám školácké chyby a tátovi (nebo devadesátiletému dědovi) volám minimálně jednou týdně s nějakým imbecilním dotazem, na který na internetu neexistuje odpověď. Tu totiž může mít jen člověk, který si to všechno prožil, vyzkoušel a třeba si i natloukl nos.

A já ke svému údivu zjišťuju, že na tátova slova došlo a hrabání v hlíně miluju.

Komentáře

29.3.2017 at 20:23
Petra zahradničí
31.3.2017 at 11:39
PETA
4.1.2017 at 12:25
Petra zahradničí
4.1.2017 at 13:27

Vložit odpověď